Zdravím vás, moji čtenáři.
Dnes bych se spolu s vámi ráda ohlédla za minulým měsícem, tedy dubnem. V tomto měsíci jsem přečetla tři knihy📚. Z nichž dvě mě naprosto uchvátily. Více o těchto knihách se dočtete níže:
1) Sběratelka sirotků – je román od americké spisovatelky Ellen Marie Wisemanové.
Zatímco svět oslavuje konec Velké války, blíží se další hrozba – španělská chřipka. Nová hrůza dolehne i na Filadelfii, kde žije třináctiletá německá imigrantka Pia, jejíž otec narukoval do americké armády, ale stále se ještě nevrátil domů. Město se ocitá v karanténě, objevují se znamení nákazy a lidé nosí masku, za níž skrývají nejen strach z nákazy, ale temnější úmysly… Jak Pia zjistí, když musí zanechat brášku samotného a shánět potraviny. Bernice Grovesová zešílela z žalu, když ztratila kvůli chřipce vlastní dítě. A rozhodne se pro něco strašlivého: rozervat rodiny v jejich nejzranitelnější chvíli a vytvořit nové, dokonalé Američany.
Bohužel musím přiznat, že jsem od knihy nedostala to, co jsem očekávala. Kniha mě moc neoslovila, hlavně mi nesedlo zpracování. A přestože příběh byl velice zajímavý a hlavně dojemný, tak mi přečtené stránky nepřibývaly tak, jak bych čekala. Místy na mě kniha působila zdlouhavě. A i když jsem nechtěla od Pii a jejího příběhu odtrhnout pozornost, tak i přesto jsem se několikrát přistihla, že přeskakuji řádky a někdy i odstavce, abych byla blíže konci, nebo spíše blíže zjištění, jak tento příběh dopadne. Ale i přes tento „neduh“ jsem ráda, že jsem knize dala šanci, a že jsem ji neodložila. Protože byla zajímavá svým tématem a dobou, ve které se děj odehrával.
Hodnocení = 3★
2) Zahrada dávných tajemství – je historický román od kanadské autorky Kelly Bowenové, který je rozdělen do dvou časových rovin.
Rok 1940. Mladá Holanďanka Stasia prožívá první krutý střet s realitou války. Dívka se zálibou v psaní pohádek, která od dětství trávila prázdniny u prarodičů v Normandii a nasávala její čarovnou atmosféru, je náhle ponechána napospas osudu. Je bytostně přesvědčená, že dobro musí zvítězit, a nehodlá bezmocně přihlížet, jak nacisté ničí vše, co je jí drahé. Záhy se propracuje až na seznam nejhledanějších agentů francouzského odboje. Teď se však vrací ke starému zámku s tajemnou zahradou svého dětství, kde má splnit takřka sebevražednou misi
Současnost. Legenda o Šípkové Růžence – agentce odboje a postrachu nepřátel a zrádců z doby druhé světové války – provází Isabelle a její sestru Emilii od dětství. Každé léto trávily u prarodičů v pohádkami a pověstmi opředené Normandii. Dnes, o několik desetiletí později, se jim naskytla příležitost, jaká se nedá odmítnout. Spolu se pouští do rekonstrukce starého zámku a jeho zpustlé zahrady. Přitom odhalují neuvěřitelná tajemství spjatá nejen s historii tohoto místa, ale i s jejich rodinou. Sestry brzy pochopí, že ne každá pohádka je pouhým výplodem lidské mysli. Jedno je jim ale jasné: každá by měla mít dobrý konec.
Takhle kniha mě vzala za srdce!
Byl to krásně zpracovaný příběh o válce. Nadějeplný a zároveň velmi smutný. Dějová linka z minulosti je psaná ze dvou pohledů Stasiina a Nikolasova. Oba pohledy se mi hezky četly a oba mě vzaly za srdce. Sledovala jsem jejich strastiplnou cestu „nekonečnou“ válkou a doufala ve šťastný konec. Linka ze současnosti nebyla špatná, ale asi mohla být o něco lepší a čtivější. Přišlo mi, že postrádá spád, který měl děj odehrávající se v minulosti. Spíše se mi děj ze současnosti jevil jako taková oddechová vsuvka od té historické linky. Ale tak jako tak, mě tahle kniha chytla od první stránky a já se nechala unášet líbivým příběhem s nádechem romantiky, ale i také krutostmi války, a především odvážností některých žen a mužů.
Za mě rozhodně poutavé čtení.
Hodnocení = 5★
3) Poslední restaurace v Paříži – tento historický román Lily Graham přináší svědectví o lidech, kteří vytrvali až do konce, a i v těžkých dobách v sobě dokázali najít sílu k boji proti nepříteli na všech frontách. Zatímco v nacisty okupované Paříži trpí místní hladem a strádáním, ozývá se z oken jedné restaurace hudba a smích. Její majitelka Marianne zde vaří pro nacistické důstojníky a sklízí jejich obdiv a pochvalu. S vytrvalým úsměvem na tváři připravuje zdravá jídla z Provence a nikdo by neuhodl, jakou hlubokou nenávist skrývá ve svém srdci. Jednoho večera však Marianne beze stopy zmizí a za sebou zanechá jenom mrtvá těla svých hostů.
O několik desítek let později stojí její vnučka Sabine pod vybledlou zelenou markýzou a dívá se na nápis vyrytý do okna restaurace: zrádce a vrah. Skutečně se její babička dopustila neodpustitelné vraždy? Kolaborovala s nacistickým režimem a nezaslouží si tak nic jiného než pouhé pohrdání? Jak úzká je morální hranice mezi spravedlností a pomstou a kdo dokáže bez časového odstupu posoudit rozdíl mezi zločinem a hrdinstvím?
Tohle byl dech beroucí příběh o jedné dívce, později ženě, která čelí ne zrovna šťastnému osudu. Přesto v knize najdete i velkou část pozitivních emocí. Kniha je rozdělena na tři dějové části a ve všech si čtenář něco najde, ale mě nejvíce padla do noty prostřední část – z Provence. Zde se právě setkáváme a poznáváme s Marianne. Na to, že se kniha z velké části odehrává v okupované Francii se četla moc hezky. Byla propracovaná a bez „hluchých“ míst. Vše na sebe navazovalo a bylo vysvětleno. Příjemné čtení z nelehké doby.
Hodnocení = 4+★
Tentokrát mi během dubna přibyly dvě knihy: Možná,
a Střípky z moře.
Mé suma sumárum sčítá 43 knih k přečtení!
Kolik knih jste za duben přečetli vy? A četli jste některou z mnou zmíněných?
Pokud ano, jak se vám líbila?
Mějte se a čtěte,
Vaše ൬ermaidka