ČTECÍ ÚNOR

Zdravím vás, moji čtenáři.

Omlouvám se, že své únorové přečteno přináším až během posledních březnových dní, ale znáte to, ne vždycky se zadaří podle plánů. Ale mám jednu dobrou zprávu. Na to, jak to ještě v půlce února vypadalo, že přečtu sotva jednu knihu, tak jsem se vzchopila, a nakonec jsem přečetla tři knihy📚. 🙂 A vůbec to nebyl špatný výběr – posuďte sami:

1) Knihkupectví na Bylinkovém náměstí – Natálie a Nathan vychovali dvě děti a ocitají se ve věku, kdy je důležité společně začít novou životní etapu, a tak se rozhodnou pro odvážný krok – opustí Paříž a zamíří do půvabného středověkého městečka Uzès na jihu Francie, kde Natálie, původně profesorka francouzštiny, koupí malé knihkupectví. Tím si splní svůj dávný sen – žít mezi knihami. Se svou velkorysostí, empatií a životním elánem dokáže Natálie rychle porozumět všem, kdo vcházejí do dveří jejího obchůdku. Stává se jejich důvěrnou posluchačkou a svého druhu „apatykářkou“, která namísto léčivých bylin a čajů ordinuje svým „pacientům” knihy na míru.
Příjemná kniha, kterou napsal francouzský novinář Eric de Kermel, která měla v sobě hodně zajímavých myšlenek a moc hezky se četla. Vypravěčkou je majitelka knihkupectví, která nám představuje pár svých stálých návštěvníků knihkupectví, kteří nějakým způsobem ovlivnily její život, nebo ona ovlivnila ten jejich…

Hodnocení = 3★

2) Dívka č. 37 – je historický román, který napsal Španěl Christian Gálvez. Hannah po smrti své milované babičky po které má jméno nalezne při vyklízení věcí nacistický průkaz a v něm rukou vepsanou větu Hannah, dívka č. 37. G. Wolf. Babička jako malá židovská dívenka prožila druhou světovou válku v nacisty okupované Itálii, ale nikdy se vnučce s touto rodinnou historií nesvěřila. Jméno Wolf je vodítko při pátrání v babiččině minulosti. Minulost a současnost se pro Hannah střetávají v jediném městě: ve Florencii, městě mostů nad řekou Arno, jež se v roce 1944 stalo svědkem krutostí a barbarství páchaných nacisty. Tento román líčí zapomenutý osud německého konzula v Itálii Gerharda Wolfa a je současně i poctou člověku, který navzdory riziku pomáhal všem kolem sebe a před zničením zachránil také Ponte Vecchio, nejslavnější most ve Florencii.
Kniha mně učarovala od prvních stránek. Prolíná se zde současnost a minulost, a právě minulost je zasazena do období 2. světové války ve Florencii. Tato kniha vypovídá o statečnosti, lidskosti, ale bohužel i krutosti té doby. Bylo to na emoce nelehké, ale přitom i dojímavé čtení. Překvapila mě čtivost knihy a její spád. Díky tomu jsem tento neobyčejný příběh přečetla za necelé čtyři dny. 
Více o mém názoru ke knize je k přečtení zde.

Hodnocení = 5★

3) Kdysi – devítiletý Felix žil tři roky a osm měsíců v odlehlém sirotčinci v horách. Jeho rodiče, židovští knihkupci, ho tam odvedli, aby se měl dobře. Felix věří, že si pro něho přijdou, jakmile vyřeší své problémy, které mají s knihkupectvím. Jenže se píše rok 1942. Poté co se v sirotčinci objeví muži s podivnými páskami na rukávech, kteří na dvoře pálí knihy, se Felix rozhodně, že uteče, aby maminku s tatínkem varoval. Cestou při hledání rodičů zachrání z hořícího domu šestiletou Zeldu a vydávají se na společnou cestu válečným Polskem. Felixovi během cesty plné útrap pomalu dochází, že ti „spalovači knih“ nenávidí pouze židovské knihy, ale i samotné Židy.
Kniha je prvním dílem ze série o Felixovi psaná z dětské naivní perspektivy. Díky tomu je kniha hodně silná, nabitá emocemi a hlavně nadějí. Felixova víra, že najde rodiče, je až nakažlivá a svým způsobem „osvobozující“. Na druhou stranu mi občas při čtení bylo až úzko, a nejen díky té dětské naivitě. Přesto se kniha čte hezky a lehce. Jedním z důvodů je i to, že je psaná pro mládež. Autorem je Australan Morris Gleitzman.
Jednalo se o můj první letošní re-reading. Knihu jsem prvně četla v červenci 2019, ale tehdy jsem neměla ostatní díly, abych ve Felixově příběhu mohla pokračovat. Letos jsem se rozhodla, že si celou sérii (alespoň tu část, která u nás v ČR vyšla) přečtu.

Hodnocení = 4+★

Za únor jsem přečetla 808 stránek. 

Dokonce mi přibyla jedna kniha a to konkrétně: Sběratelka sirotků.

Mé suma sumárum sčítá 52 knih k přečtení!

A jaké knihy jste přečetli za únor vy? Pochlubte se v komentáři pod článkem.

Hezké čtení přeje, 
Vaše ൬ermaidka

2 Replies to “ČTECÍ ÚNOR”

  1. Ze zmiňovaných knih jsem žádnou nečetla. A to mám například edici 7lásky moc ráda, ale tahle mi nějak unikla. Mě osobně nejvíc v únoru zaujala kniha Sběratel motýlů a Všechno je krásné.

    1. Já zase nečetla ty dvě, které zmiňuješ ty. 🙂

Napsat komentář